Proč jen plavat nestačí.

Triatlon se stal v roce 2000 plnohodnotným olympijským sportem. Od toho tedy vlastně název – olympijský triatlon. V premiéře v australském Sydney tehdy vybojoval bronz náš Jan Řehula.
Tehdy se tento sport stal již zcela samostatným, svébytným sportem. Trochu zjednodušeně lze říci (a přiznat si), že do té doby se triatlonisté rekrutovali až relativně velmi pozdním věku z „odpadnuvších“ plavců specialistů. Doba se však posunula výrazně dál…

ZKUSTE DNES ŘÍCT BIATLONISTŮM, ŽE AŽ DO 17-TI, 18-TI LET STAČÍ JEN BĚHAT NA LYŽÍCH…

Plavecká výkonnost je sice (alespoň v té olympijské verzi) triatlonu stále rozhodující, již ale z jiných důvodů a ve zcela jiném kontextu. Matematickou terminologií řečeno je plavecká zdatnost nutnou, nikoli však postačující podmínkou úspěšného triatlonisty.

1. Proč je tedy vlastně plavání důležité.
Z pohledu výkonu v závodě jsou důvody v zásadě dva:
– plavecký čas v úvodní disciplíně rozhoduje spolu s dobře zvládnutým přechodem v depu o výkonu v druhé, časově nejdelší, cyklistické části. Jakkoli se to zdá na první pohled nesmyslné. V cyklistické části závodu totiž závodníci obvykle velmi výrazně spolupracují.

Jízda ve spolupracující skupině je cca o 12% rychlejší a až o 32% výkonu hospodárnější, než jízda sólo. Na 40-ti kilometrech to tak na čase může přidat celých 7 minut a na spotřebované energii až 65% více.

Asi málokdo na tom může být fyzicky tak dobře, aby mu těch 65% energie navíc v závěrečném běhu nechybělo… Tedy to, jestli se v závodě svezu nebo nesvezu ve vedoucí skupině závodníků je prvním předpokladem úspěchu. A o tom rozhodují často rozhodují vteřiny před naskočením na kolo.
– hospodárnost plavání – tedy to, kolik závodníka úvodní ch 1500m ve vodě stojí energie, rozhoduje o tom, „uvisí-li“ nebo neuvisí leckdy dost svižné tempo na kole. Takto odpadnuvší závodník je odkázán stejnému osudu, jako ten, kdo se do takové skupiny cyklistů z důvodu horšího plaveckého času nedostane.

2. Proč plavání nestačí.
Stále zvyšující se vyrovnanost startovního pole, stejně tak ale i taktizování v závodě nahrává často k tomu, že do druhého depa, tedy po cyklistice vjíždí někdy i velmi početná skupina závodníků, z které se pak rekrutují pozdější vítězové.
V běhu již „jede každý za své“ a běžecká výkonnost a dostatek ušetřených sil rozhoduje o vítězství či propadnutí v závodě.

Trocha statistiky:
Alastair Brownlee zajel v olympijském závodě v Londýně 2012 čas 1:46:25, přičemž
1500m v otevřené vodě: 17:04
43km cyklisitiky: 59:08
10km silničního běhu: 29:07 (drží i nejlépe zaběhnutých 10km v triatlonu – 28:32)

Pro představu – rekordy v samostatných disciplínách individuálně jsou:
1500m v otevřené vodě: 14:31
10km silničního běhu: 27:30

Plavecké, resp. běžecké časy v olymp. triatlonu jsou na úrovni 85,06% resp. 94,45% světových maxim.

Z toho vyplývá pro mnohé dosti zajímavá skutečnost. Totiž, že

BĚŽECKÁ VÝKONNOST V TRIATLONU SE BLÍŽÍ SVĚTOVÝM MAXIMŮM VÍCE, NEŽ TA PLAVECKÁ.

Triatlonisté už tedy dávno nejsou jen bývalí špičkoví plavci, ale i (možná především) vynikající běžci. Ono – kolik atletů v Čechách dá hladkou 10-ku pod 28:30? Natož pak v triatlonu

Co z toho tedy vyplývá:
– plaveckou i běžeckou část sportovní přípravy je třeba začlenit hned od samého počátku, byť může zprvu ta plavecká (i výrazně) převažovat.
– cyklistika je věcí primárně techniky a taktiky. Ačkoli je nejdelší částí triatlonu, na celkovém výkonu má nejmenší podíl.
– technické aspekty triatlonu jako jsou zejména přechody mezi disciplínami, taktika atd. je třeba začleňovat jako nedílnou součást přípravy.

Závěrem.
Sportovní příprava v triatlonu již musí respektovat skutečnost, že jde o svébytný olympijský sport. Tedy je třeba mít v sobě zahrnutou jak přípravu plaveckou, cyklistickou a běžeckou, tak i přípravu k triatlonu jako takovému (velmi důležitá část). To vše pak s ohledem na specifika jednotlivých disciplín i specifika vlastního triatlonu.

Poznámka nakonec: Kdo je to plavecký trenér.
Plavecký trenér je v trenérské společnosti poměrně dosti vyjímečný. Typickým rysem plaveckých trenérů je fakt, že obvykle rozumí nejen plavání (zpravidla bazénovému), ale i řadě dalších sportů. A ze všeho nejvíc pak samozřejmě právě triatlonu.
Navzdory tomu, že typický plavecký trenér mnohdy žádný triatlon ani neviděl, natož aby ho absolvoval, obvykle nejlépe ví, kdy a jak začít běhat, jaké si koupit kolo a přestože jeho 10-tiletí svěřenci mívají i jedenáct tréninkových jednotek týdně, velmi ochotně poradí, že na všechno je vlastně ještě čas… Naštěstí – jsou i vyjjímky.